♥♥♥Milujem koně♥♥♥

Kromě výživy a optimálního prostředí odchovu je základem tohoto období získání důvěry hříběte k člověku, adaptabilitu na prostředí a pohybové hry.
Hříbě si nejsnáze zvykne na člověka, je-li s ním co nejdéle ve styku. Proto Arabové sdíleli s koněm svůj stan.
Ze získaných zkušeností lze vyvodit, jak se má ošetřovatel-jezdec chovat při ošetřování a zacházení s hříbětem a později i při základním výcviku a tréninku. Při správném a systematickém postupu návyku hříbat na čistění, strojení stájovou ohlávkou, uvazování, zvedání končetin, vodění, předvádění apod. se hříbě na tyto výcvikové podněty zvyká. Při správném postupu získá ošetřovatel důvěru hříběte, přičemž však musí dbát, aby kůň neztratil před člověkem respekt. Proto jakékoliv "rozmazlování" koně přílišným hlazením, přemírou pamlsků podávaných v nevhodnou chvíli apod. je nesprávné.

Přizpůsobivost (adaptabilita) na vnější prostředí

Kůň se seznamuje s vnějším prostředím smyslovými orgány. V tomto článku si povíme něco pouze o sluchu a zraku, protože ty mají v životě koně rozhodující význam.
Pozorovací schopnost zraku koně je vynikající. Kůň má oči po stranách hlavy, a proto je schopen vnímat děje a podněty na levé i pravé straně současně. Tato monokulární zraková schopnost, kdy jedno oko spatří podnět dřívě než druhé, způsobuje, že se kůň nezřídka něčeho lekne. S výjimkou zorného pole za zádí a těsně před očima může kůň přehlédnout téměř celý obzor a lze mluvit o schopnosti panoramatického vidění. Dopředu vidí podstatně ostřeji než do stran.
Úplné zrakové pole koně je asi 330°, při pasení téměř 360°, zrakové pole člověka je maximálně 200°. Pro divokého koně bylo životně důležité vidět pokud možno celý obzor, aniž by musel otočit hlavu a krk. To, co se děje za jeho zádí nevidí. Zděděný nepodmíněný obranný reflex způsobuje, že se kůň brání nebezpečí, které přichází zezadu, a nečekaně vyhodí pánevními končetinami. Při ošetřování a výcviku musíme mít tuto ostražitost koně neustále na vědomí.
Kůň zpozoruje každý nepatrný pohyb předmětu, který leží na zemi. Vidí i takové pohyby, které člověk nepostřehne, např. pohyb listí, chvění papíru apod. Těchto pohybů se kůň často lekne a nečekaně uskočí. Tato biologická ostražitost koně je pochopitelná, uvážíme-li, že ve volné přírodě jeho nepřítel číhal skryt nebo se skrytě plížil po zemi. Je známo, že nekrytě se pohybujícíh šelem se koně nebojí. Prchají, až když se šelma kryje nebo plíží. Zkušenost je naučila, že tehdy je šelma na lovu. Takto lze vysvětlit, proč se stalo prostředí, ve kterém se s koněm pracuje, stálým zdrojem lekavosti a plachosti koně. Strachové podněty signalizující nebezpečí vyvolávají obrannou reakci. Ta se projevuje dvěma formami: útěkem nebo útokem, popřípadě pasivitou.
Bojí-li se hříbě nebo mladý kůň nějakého předmětu, musíme jim dovolit, aby se s ním seznámili jak zrakem tak čichem. Účinným pomocníkem je v takovém případě pamlsek, oves... Pokrmový vzruch vyvolaný vůní žřádla utlumí strach a překryje neznámé podněty a reakce. Hříbě se k předmětu pomalu přiblíží a očicháním se s ním natolik seznámí, že se jej již nebude bát. Pokusíme-li se dostat hříbě k předmětu, kterého se bojí, násilím nebo dokonce bitím, dosáhneme pravého opaku. Hříbě se bude neznámé věci bát stále více.
Kůň lépe než člověk diferencuje intenzitu světla. Náhlé změny světla působí na koně rušivě a vyvolávají strachovou reakci. Kůň se totiž mnohem pomaleji než člověk přizpůsobuje náhlámu přechodu z ostrého osvětlení do šera nebo úplné tmy a naopak. Má-li kůň vejít ze sluncem ozářeného dvora do tmavé stáje, často zústane bojácně a bezradně stát před prahem stáje. Obdobně je tomu, přechází-li jezdec ve valu z jasně osvětleného terénu do lesa a opačně. Bylo by proto nesprávné vysvětlovat si toto počínání koně jako jako neposlušnost a trestat ho. Vyjde-li kůň z dobře osvětlené stáje do tmy, pohybuje se několik minut nejistě, nereaguje správně na pobídky jezdce, silně vydechuje a teprve po několika minutách se uklidní.
V noci vidí kůň velmi dobře. Za úplně tmy se dobře orientuje ve stáji, vidí nejen cestu, ale i překážky na ní. Vysvětluje se to jednak tím, e sítnice oka koně je 3krát větší než sítnice člověka, takže oko koně je schopno zachytit více světelných paprsků než lidké oko, jednak fluoreskující vrstvou za sítnicí oka koně.
Stájový odcho hříbat a téměř celodenní pobyt sportovních a dostihových koní v tmavé stáji vedou ke zhoršení zraku. Bylo zjištěno, že 75% koní vidí normálně, 20% je krátkozrakých a 4-10% dalekozrakých. Horší zrak má pak za následek, že se kůň bojí předmětů, které nezná. Horší zrak je kompenzován souhrnnou činností ostatních smyslových orgánů. Jsou známy případy, kdy kůň, který ztratil zrak po úrazu, dosahoval velmi dobrých výsledků v drezúře.
Sluchové schopnosti koně jsou větší než sluchové schopnosti lidí. Kůň slyší na velké vzdálenosti vysoké tóny, tiché zvuky až šelest, které ucho člověka nezachycuje. Pomáhají mu v tom velmi pohyblivé ušní boltce. Zaslechne-li kůň zvuk, který je pro něho neznámým podnětem, zvedne hlavu a zaměří uší boltce a uši do směru zdroje zvuku. Pohybově potravovou mechanikou byla sledována schopnost koně rozlišit směr zvuku. Koně rozlišovali na otevřené jízdárně směr zvuku pod úhlem 11 až 13°, v kryté jízdárně pod úhlem 5-7°. To znamená, že na kryté jízdárně byla vzdálenost mezi zvonky 3 m a vzdálenost od zdroje zvuku 25 m. Toto rozlišení směru zvuku je pro člověka těžko dosažitelné a svědčí o výkonosti sluchového analyzátoru koně, který se správně orientuje.
Kůň může nasměrovat jeden ušní boltec dopředu a druhý dozadu, takže slyší zvuky a šelesty před sebou i za sebou. Pozorování hry ušních boltců koně dalo podklad k přesvědčení, že kůň slyší šelest a tiché zvuky podstatně dříve než lidé.
Sluchové ústrojí koně je velmi citlivé. Hlasité a rázné okřiknutí se pro koně stává trestem, mírný a laskavý hlas pochvalou. Při telemetrickém záznamu EKG křivek koní bylo zjištěno, že ostřé okřiknutí je nepříjemně působícím podnětem, který u některých koní vyvolal až trojnásobné zrychlení tepové frekvence. Proto při zacházení s koněm mluvíme vždy tiše a klidným tónem.
Kůň velmi dobře rozlišuje hlasy jednotlivých osob, jako ošetřovatele, jedce nebo trenéra. Zvolání známého oblíbeného člověka může koně povzbudit k nevyšším výkonům, zvolání obávaného ošetřovatele, který s koněm špatně nakládal, může přivést koně k odepření poslušnosti. Hlas osob, které s koněm špatně zacházely, koně vzrušuje i po dlouhé době.
Při odchovu hříbat lze velmi rychle vypěstovat podmíněné reflexy na zvukové podněty (hlas, píšťalka, zvonek), Při výcviku kůň reaguje na vždy stejně znějící povely.

Pohybové hry

Radost z pohybu je největší ctností všech žijících tvorů v mládí. Při pohybových hráj jsou smyslová čidla vystavována vnějším podnětům, hříbě tak získává kontakt se změnami prostředí a dochází k vývoji a normální činnosti centrální nervové soustavy.
Pohybové hry hříbat na pastvinách vedou k uvolnění pohybu, k rovnováze mezi podrázděním a útlumem. Psychické a svalové uvolnění je základní podmínkou, která má prolínat do chování koně ve stáji, při výcviku, tréninku, a sportovním či pracovním využitím koně. Při pohybových hrách získá hříbě kromě pohybové koordinace a rovnováhy i schopnost rychlé reakce na chování ostatních koní stáda. Učí se rychlé změně směru pohybu, naučí se správně odhadovat vzdálenost a úmysly ostatních klisen a hříbat, vzdálenost od ohrady a terénních překážek.
Ve společnosti na pastvině pozná hříbě dominanci výše postavených klisen a hříbat, naučí se respektovat hodnostní pořadí, soudržnosti, ale také kontaktům i obraně před agresivitou jiných hříbat. Chování hříbat je velice individuální. Některá hříbata se vyznačují nebojácností, suveréností, zaujímají místo v čele stáda a bývají iniciátory rychlých pohybů a her. Podle učení I. P. Pavlova o typech vyšší nervové soustavy lze předpokládat, že jde o typ silný, vyrovnaný a pohyblivý. Hříbě s malým zájmem o okolí a pohybové hry, ale reagující silnou obrannou reakcí až útokem, lze zařadit mezi hříbata silného, ale nevyrovnaného typu. Hříbě, které se velmi těžko vyrovnává se stádovou hierarchií nebo se jí vyhýbá, reaguje na stresové situace překotným až bezhlavým úprkem, je slabého typu. Při zacházení s hříbaty musíme tyto typy a mezitypy vyšší nervové soustavy brát v úvahu.
Spontánní pohybová aktivita hříbat, sociální hry mezi hříbaty stejného věku a přátelské zápasy působí kladně na tělesný vývoj hříběte. Zákonitý vývin se týká nejen tělesné stavby, ale také všeobecné fyzické a psychické zdatnosti. Pobyt na pastvinách v proměnlivých povětrnostních podmínkách má vliv i na budoucí výkonnost koně. Vede k fyziologickému tréninku organismu. Kůň se stane odolnějším vůči nepříznivým podmínkám prostředí a zlepšuje se i jeho zdravotní stav. Uvažme, že sportovní soutěže, dostihy i pracovní využití jsou od koně požadovány v každém počasí. Je proto třeba, aby kůň byl na nepříznivé až drsné počasí adaptován již v mládí.
Radost z pohybu projevovaná při pohybových hrách je psychologická vlastnost biologicky velmi účinná. Proto musíme učinit vše, aby nebyla utlumena. Výběhy a pastviny mají svou rozlohou a utvářením "provokovat" hříbata a jejich matky k pohybovým hrám. Musí být dostatečně rozlehlé, nejlépe aby umožňovaly rychlý cval na úsecích dlouhých alespoň 200m, aniž by bylo nebezpečí zranění.