♥♥♥Milujem koně♥♥♥

Jéééje, další povídka o huculech...

Když přijedete na Cunkov, určitě si po chvíli všimnete vyššího šlachovitého muže s dlouhými vlasy. Možná postřehnete, že rozumí koním a dětem a psům a legraci, že příšerně zpívá a je na Cunkově jako doma. On tam skutečně doma je, jmenuje se Zub a usadil se v té malé vesničce kvůli koním. Bydlí se svými blízkými - lidmi i zvířaty.
Jen málokdo tuší, že Zub bydlel dřív jinde, vypadá totiž jako dávný obyvatel vesničky uprostřed Čertovy hrbatiny. Byla ale doba, kdy Zub bydlel sice ve stejné nadmořské výšce, ale mnohem dál na sever. Tím místem byla farma huculských koní Janova Hora v Krkonoších. Zub tam pracoval u koní, staral se o ně a uprostřed hor se pomalu stával tím pravým koňákem, jakým je pro nás dnes. Chci vám vyprávět, co Zub a jeho pes Fík , kterého kdysi měl, prožili na Janovce. Jak brzy pochopíte, byla to událost pro huculské koně velmi významná. Zub a jeho pes Fík k sobě tehdy nerozlučně patřili. Výborně si rozuměli, znali dobře jeden druhého a málokdy jste je viděli jinak, než spolu. Zub byl stejný jako dnes, snad jen jeho tvář byla o pár vrásek hladší a Fík byl kokršpaněl tuším trojbarevný, černá a bílá vás upoutaly na první pohled. Fík neúnavně doprovázel Zuba, kamkoliv se hnul. Jezdili spolu i na vyjížďky - Zub na koni, Fík na zemi po svých, občas se vraceli po svých všichni tři bok po boku - kůň, muž a pes. Však také Fík byl na své vyjížďkové výkony jak se patří pyšný. Vydržel jistě víc než leckterý lovecký honící pes a jeho tělo bylo pevné, ohebné a štíhlé jako strunka.
Ale netrvalo dlouho a Fík se začal pomalu měnit. Nikdo neví, jestli mu neustálý obdiv všech trošku zvedl čumáček vzhůru nebo na něj přišla prostě únava, ale jisté je, že v neustálém pohybu vytrval jen jeho pán Zub. Fíka jste mohli stále častěji vidět, jak jen tak někde polehává, už se nehnal bezhlavě do každého skotačení a vyjížďky se mu začaly zdát jaksi příliš dlouhé. A co horšího - Fík začal strašlivě jíst. Vlastně je lepší říct, že začal žrát, cpát se, přejídat, slupnul na co přišel, zmizelo v něm všechno, co viděl, žádná dobrota před ním neobstála a brzy zmizela v jeho nenasytném bříšku. Samozřejmě, že následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Fík po krátkém čase přestal být psem a stal se chodící koulí. Chlupatou koulí na čtyřech nohách, která se nejraději rozplácla někde v teplíčku, měla co nejblíže svého čumáčku nějakou tu dobrotu a jen tak ležela a tloustla.
Zub si toho samozřejmě brzy všiml, snažil se té záhadě zvětšování Fíka přijít na kloub a nemusel se ani moc namáhat - ty hory jídla, co Fík spořádal, by stačily možná i pro menšího slona. Protože Zub dobře věděl, jak je tloustnutí pro Fíka a vlastně pro každého nezdravé a špatné, udělal rázné opatření. Přestal Fíka krmit, dával mu stále méně a méně jídla do misky a pečlivě dbal na to, aby se Fík z žádné vyjížďky neulil. Marně. Fík koule kynul vesele dál.
Záhada vrtala hlavou všem - není přece možné, aby pes, který nedostane několik dnů najíst, jen pije vodu a dost často běhá s koňmi na vyjížďce, byl pořád jako míč a obaloval se sádlem v dalších a dalších vrstvách !!!
Jednoho dne se úplnou náhodou podařilo Zubovi tu tajemnou záhadu Fíkova tloustnutí bez jídla vyřešit. Koně byli osedláni na vyjížďku a Zub si ještě rychle zaběhl do sedlovny pro zapomenutý bičík. Když se rozhlížel v tichu prázdného domu po sedlovně, uslyšel z vedlejší místnosti, kde se šrotoval oves pro koně a ukládal se velké bedny, tajemné šramocení. Potichu a po špičkách se připlížil do ovsárny, opatrně se zaposlouchal s uchem přímo u bedny a uslyšel funění, mlaskání a spokojené mručení. Když potichoučku a opatrně otevřel bednu s ovsem, uviděl něco, co mu úplně vyrazilo dech: v bedně s namačkaným ovsem si hověl Fík a spokojeně se ovšem cpal , až se mu málem dělaly boule za ušima. Ani si Zuba nevšiml a dál se ládoval s blaženým výrazem na čenichu.
Zub tiše zavřel víko od bedny, zavrtěl nevěřícně hlavou a odjel na vyjížďku. Po návratu našel Fíka, který se mezitím usadil na vyhřátém zápraží a tvářil se jako ten nejvyhladovělejší pes na světě, který už nedostal dlouhé roky nažrat a přesto statečně odolává smrti hladem. Od té chvíle začaly Fíkovi krušné časy. Zub ho nespustil z očí a Fík měl každý den tolik pohybu, jako jiní psi nestihnou za celý život.
Bylo to pro tu kouli ze sádla moc krušné. Funěl, hekal, všechno ho bolelo, pořád mu bylo příšerné horko, protože vlastně na svých nožkách jako by nosil celkem tři psy a ne jen jednoho. Tak moc byl tlustý.
A tak se jednoho dne Fíkovi zrodil v hlavě nápad, že se už nenechá honit a z té zatracené vyjížďky prostě uteče. Jak řekl, tak i udělal. Od Janovky se rozběhl radostně před všemi koňmi a tvářil se, že pro něj není větší slast, než své tlusťoučké tělo honit po lese. Jakmile však řada koní vjela do lesa, za prvním stromem se schoval a když vše kolem ztichlo, vydal se na cestu zpět k farmě.
Po pár metrech si Fík zamračeně řekl: "Fuj, taková dálka, kdo to má vydržet, pořád se trmácet tam a zpátky po cestě. Zkrátím si to přes louku u seníku!" Přeběhl silnici a pustil se rovnou nejkratší cestou dolů. Ale ouha, to neměl dělat. Ta louka byla totiž bažinatá a tlustý Fík se začal bořit tlapkami do mazlavého bahna. Jen se ušklíbl a pokračoval. Po pár krocích se však stala osudná věc. Fík šlápl přímo doprostřed hlubokánské bahnité tůňky. Bahno ošklivě mlasklo a sevřelo Fíka do svých spárů. Drželo ho v železném sevření a začalo ho vtahovat hloub a hloub.
Fík se ohromně vylekal: "Jé, jsem tady úplně sám, nikdo o mě neví a já se propadám do hlubokého bahna. Co budu dělat????? Proč jen jsem utekl Zubovi a neposlouchal??? Teď mě tady sežere bahno a nikdo mě už nikdy nenajde!!!" A začal moc a moc smutně a žalostně výt.
Fíkovo vytí uslyšel huculský Koník, který byl v ohradě pod seníkem, protože kulhal a měl odpočívat. Chvíli natáčel uši do všech stran, aby zjistil, odkud ty smutné zvuky jdou a pak šel najisto - k bažině na kraji louky. Objevil tam Fíka v zoufalé situaci.Bahno ho obepínalo ze všech stran a nad hladinou už byl vidět jen jeho hřbet a hlava. "Co tady proboha vyvádíš?" zeptal se Koník Fíka. Ten už měl sílu jen smutně vzdychnout a zašeptat: "Prosím, zachraň mě!"
Koník viděl, že jde o život a o vteřiny. Rychle a rázně zatřepal hřívou, zahrabal na okraji bahna kopytem a pak vyhrkl: "Vydrž, hned jsem zpátky." Koník se rozcválal směrem k východu z ohrady. Věděl moc dobře, že vchod je zavřený a jinudy cesta ven nevede. Při svém cvalu si neustále do rytmu skoků opakoval: "Musíš! Dokážeš to! Zvládneš to ! Jenom chtít!" Před ohradou prodloužil cval, dal do něj všechnu sílu a - přeskočil ohradu, ani kopýtkem neškrtl o horní kládu. Tryskem se dostal k zadnímu vchodu do stáje, kopyta mu zaklapala po betonu před dílnou a už stál v sedlovně. Usilovně začal strkat hlavou do chomoutu se zavěšenými postroji a tlustými koženými pobočinami, strkal a strkal, až se mu chomout prudce sesunul na krk a řemeny postroje ho šlehly do boků. Nevšímal si bolesti ani toho, jak ho chomout bez měkké podušky dře do krku a běžel co nejrychleji zpátky k Fíkovi. Věděl, že běží závod o život. Když doběhl k bažině, Fíkovi už trčela z bahna jen zakloněná hlava a jeho pohled byl moc zoufalý. Koník si stoupl co nejblíže bažině a vytrvale pohazoval hlavou a tělem tak dlouho, až kožené řemeny postroje zaletěly k Fíkovi. Ten je uchopil co nejpevněji do zubů a Koník napjal všechny svaly. Oba hekali, funěli, chomout a řemeny se Koníkovi zarývaly do hřbetu, a pomalu, pomaloučku Koník Fíka z bahna vytáhl.
Zcela vyčerpaní se odvlekli do bezpečné vzdálenosti od bažiny a Fík z posledních sil tichounce zašeptal: "Děkuju ti, Koníku, zachránil jsi mi život."
A na tom místě je oba dva našel Zub po návratu z vyjížďky - zablácený Fík olizoval Koníkovi záda v blízkosti kohoutku, kde měl Koník několik ošklivých krvavých odřenin a opodál ležely úplně zamotané postroje a chomout. Zub nad tím vrtěl hlavou, nedokázal si představit, jak ti dva se dostali k sobě a kdo tam přinesl věci ze sedlovny, ale protože všichni mlčeli, odvedl Koníka s Fíkem do stáje, oba dva umyl, ošetřil a víc nepátral.
Od toho dne byla na Janovce nerozlučná dvojice kamarádů - Fík, který už raději nechal hodování v ovsu a stal se postupně zase správným svalnatým psem a huculský Koník, kterému zůstal po krvavých odřeninách na zádech křížem pruh tmavých chlupů. To na památku dne, kdy jeden pomohl druhému v nesnázích a neohlížel se při tom na bolest ani nebezpečí. Tak to mezi opravdovými přáteli chodí.
Fík už dávno běhá někde v psím nebi, ale všichni huculští koně nosí tmavý pruh na zádech dodnes na památku přátelské pomoci v nouzi. Říkáme mu oslí kříž, přestože jeho původce nebyl vůbec žádný osel, ale huculský hrdina a kamarád.

...KONEC...